Po třech letech, šesti sezonách a téměř sedmdesáti odehraných zápasech Power Rangers končí své účinkování v soutěžích MKJ. Důvodem je především neschopnost konsolidovat mužstvo, které se už delší dobu potýká s odchody kmenových hráčů ze studijních důvodů. Považoval jsem za vhodné toto rozhodnutí oznámit i vedení MKJ a pan Mráka reagoval s pochopením, když projevil naději, že si PR jihlavskou malou kopanou někdy v budoucnu ještě zakopou.

Power Rangers, ať už si to kdokoliv sebevíc připouští, měli po celou dobu své existence hluboký význam. Fotbalový tým vytvořil uvolněné prostředí, v němž se každý týden mohli setkávat spolužáci ze třídy, ze školy či zkrátka známí vrstevníci a trávit spolu více než šedesát minut v atmosféře tolik odlišné od té, chtě nechtě stereotypní, školní. Power Rangers nezastupitelně přispěli k intenzifikaci kontaktů mnoha skvělých lidí a stali se fenoménem, jehož na jihlavském gymnáziu prakticky nebylo možné přehlédnout. Jeho aktivitu zaznamenali nejen spolužáci (již vlastně ani neměli jinou možnost), ale i řada učitelů, z nichž mnozí pravidelně pročítali bohatou a pestrou týmovou nástěnku v učebně S1-2. Osobně jsem přesvědčen, že 8B8 maturitního ročníku 2010 by bez PR byla o mnoho chudší.

Je na místě připomenout všechny, kteří zelenočerný dres Power Rangers oblékali: brankářský post zpočátku nebyl jasně určen, což dokládá i to, že jak Martin Tuma, tak Vojta Bialas si pořídili vlastní gólmanský dres. Ovšem časem mezi třemi tyčemi jasně převládl Vojta Bialas, jehož kompetence v závěrečném ročníku převzal Marek Tomsa. Připomenout musíme jak angažování Vojty Štěpánka, tak vzácnou účast Tomáše Noska, stejně jako nešťastné působení Pavla Motala. Obrana byla po celou dobu v dikci Martina Farkače, muže který za PR nastoupil do nejvíce zápasů a byl u všech vzestupů i pádů týmu. Jeho nejčastějším parťákem byl Honza Vala, ale velkou porci zápasů v zadní řadě odehrál i Tomáš Valík, Mára a Honza Frühbauer. Je vhodné vzpomenout i působení Pavla Farkače staršího, jehož účast týmu několikrát „vytrhla trn z paty,“  protože umožnila PR nastoupit do zápasů, pro něž by jinak neměli dostatečný počet hráčů. V obraně se výjimečně objevil i Tomáš Vaněk.

Střední řada byla obvykle doménou nejužitečnějších hráčů týmu, jako byli Ondra Raček, Pavel Farkač a Filip Reiterman. V kontrastu s věčným problémem Power Rangers prosadit se v koncovce stojí fakt, že nejširší zastoupení v mužstvu měli právě typičtí útočníci jako nejlepší střelec týmu Martin Tuma, jeho nerozlučitelný kolega Patrik Kružík, dále Martin Demiger, Vojta Kalina a z pozdější generace Ondra Picka, Jirka „HOP“ Kalenda či Walda Kalina. Připomeňme i kontroverzní působení Luďka Gála. Specifickou funkci a jakýsi tmel mezi hráči a fanoušky po celou dobu představoval Honza Čermák.

Pro každého člena i fanouška měli Power Rangers jinou hodnotu. Někdo to vnímal jako „bokovku“, jiný se do toho pohroužil s plnou vervou. Pro většinu ale fotbálek představoval příjemné zpestření volného času a věřím, že právě okolnost, že se na jednom místě dokázalo tak nějak automaticky sejít množství lidí, kteří se spolu rádi viděli, je faktem, jejž všichni zúčastnění budou s odstupem času doceňovat čím dál více. Celou historií týmu se prolínala snaha o úspěchy sportovní, které, musíme si přiznat, nepřišly. Mnohem cennější jsou ale úspěchy, na něž se při zakládání týmu, ani v časech jeho nejokázalejší existence nemyslelo. Největším úspěchem, jenž vůbec není samozřejmý, je totiž čas strávený v okruhu tolika sympatických lidí, kteří za ty roky měli s Power Rangers co dočinění.